Mistrovství České republiky v agility, Žamberk

Ano, zůčastnila jsem se MČR v agility,ale pouze v rámci naší ZKO,neboť letošní MČR se pořádalo na domácím terénu,u nás,v Žamberku :).

Jako pořádající člen jsem nosila tunely,bočnice na skokovky,dálku a různě pomáhala.

Také jsem měla to štěstí,že když rozhodčí jezdili s tím vyměřovacím kolečkem,tak jsem asi čtyřikrát pokládala čísla před určené překážky,takže jsem se s mnoha parkury seznámila. Myslím,že parkury byly v celku optimální na mistrovství,ale co se mi vážně nelíbilo,byly parkury norského rozhodčího,který stavěl opravdu mnohokličkové parkury.

U některých lidí jste zůstávali v úžasu,jen se dostavili na parkur.Třeba takový Antonín Diviš nebo Martin Nehyba.To byl zážitek je pozorovat.Oni na tom parkuru jen tancovali do rytmu svých psů.Bylo vidět,jak jsou nádherně sladění a právě tohle beru jako vrchol agility kariéry - porozumět psovi natolik,že každý váš běh znamené soulad a komunikaci.

Nejlepší ale bylo pozorovat finálové běhy,to napětí,adrenalin a očekávání.Také jsem,jako mnoho lidí mohla vidět družstvo medium,když doběhly všechny členky rychle a bez jakékoliv chyby a jejich radost hned po doběhnutí.To byl nezapomenutelný zážitek a u těchto chvil si člověk uvědomuje,že agility není o pohárech,ale o radosti z pohybu,o lidech,kteří mají vzájemně něco společného,o mladých i starších psovodech a psech,kteří se svými chybami učí,o vzájemném vyměňování zkušeností a hlavně o tom nejlepším životě člověka i psa,jaký si jen dokážete představit.

Agility je radost i smutek.Adrenalin.Štěstí.A hlavně,je to ten nejrozmanitější a neúžasnější sport na světě.

Já vím,jsem tak trochu f(i/y)lozof,ale byla to nádhera. =)